A jde se na to...

jde to ráz na ráz. Potřebné penzum teorie mám vstřebáno, zdravotní způsobilost je platná a peníze za základní baterii hodin jsou uloženy tam kde mají být. Jde se létat!

Vždy jsem patřil mezi trémisty, nebo jsem si to myslel... Vzpomínám na své letecké začátky v břeclavském aeroklubu. Létal jsem tenkrát výcvik na větroni. Pamatuji se na jeden let, kdy jsem po přistání měl chuť vzít nohy na ramena a utíííííkat pryč od instruktora, letadla a letiště co nejdále. Byl to den, kdy "můj kmenový" instruktor nebyl přítomen a letěl jsem s jiným. Ten pán, nazvěme ho interně "Karel Polyhistor", mně létání dokonale zprotivil. Toho dne na palubě L-13 Blaník ve výšce 300 m nad zemí vládla hustá atmosféra. Žáček s vytřeštěnýma očima schytával jednu výtku za druhou. Krůpěje potou stékaly po zádech a vpíjely se do padáku. Tepová frekvence srdce nebohého pilotního embrya dosahovala limitních hodnot a už je tu finále, mírné vyplavání a brrrrnnnkkkkk - zazněla ostruha skvělého školního větroně oznamující světu přistání na vyšší rychlosti.

Proč to píši. Stejně jako tenkrát, jsem i dnes letecké embryo. Samozřejmě, že jsem jiný člověk - prý dospělý. Veškerá fyzická hmota tvořící mou schránku se stihla od té doby minimálně dvakrát vyměnit, ale buněčná paměť je holt paměť a hluboko schované strachy zůstávají jako virus v počítači přítomny. Vědom si toho, trošku - trošičku jsem se dne, kdy opět usednu jakožto letecký elév do kokpitu letounu, obával.

První výcvikový let s Filipem Zejdou zafungoval jako terapie. Bylo to obrovské nakopnutí v pozitivním slova smyslu. Na palubě jeho výcvikového stroje k vám přistupuje s respektem. Nechá vás letět a pokud děláte nějakou chybu, tak Vás na to upozorní dostatečně důrazně, ale s citem. Létat v letecké škole Vysočina je prostě radost a létání má být hlavně o radosti - proč to jinak dělat, že?

Pomalu pokračuji výcvikovou osnovou a v současné době létám okruhy. To je disciplína, která zabere nejvíce času. Už se pomalu sžívám se Sierrkou, začínám vnímat více informací, které mi letadlo a okolí nabízí, už se tolik neperu s kniplem ani motorem. Pravda, vzlet  a přistání - obecně vzato nejkritičtější části letu, jsou pořád malinko nejisté, ale každým vzletem a přistáním se to zlepšuje. Tedy v mém světě. ;)

První okruh byl boj s časem. Celý okruh se mi zdál strašně rychlý a nějak jsem nestíhal vnímat vše, co je potřeba. Dnes, to je asi o 8 vzletů více, si let více užívám. Ano, pořád je na palubě moc informací které se hlásí o pozornost, pořád se mi ne vždy daří točit zatáčku s "kuličkou" přesně tam, kde má být, ale je to lepší.  Už se těším na další vhodný den k létání...