Kokpit nebo bar...

Kokpit nebo bar...

Dnes mě čeká létání okruhů. Disciplína je to dosti náročná na soustředění a precizní provádění všeho praktického, co jsem se stihl naučit. Že se to umí dosti zkomplikovat, jsem měl zjistit později.

Budík o sobě dává vědět přesně v pět hodin ráno, zběžně kontroluji počasí - meteoradar je "čistý"- balím doklady a vyrážím směr Jihlava.

Projíždím kolem cedule "Batelov". Tady bych už měl být dostatečně probuzený a při smyslech, ale dnes tomu tak není, cítím mírnou nervozitu v oblasti žaludku. "No co, než dorazím do Henčova, budu ok": říkám si.

Auto odstavuji před letištěm. Periferně vnímám malý letoun na finále dráhy "jedna nula", to bude Filip v jeho Sierře, tak přidávám do kroku.

Potkáváme se před čerpací stanicí, Filip mi podává hadici, ale netankujeme, jdeme umýt vrtuli a náběžné hrany křídel našeho ocelového oře. Jen malá poznámka, nestříkejte vodu na vrtulový list stavitelné vrtule, který je v horní úvrati. Voda se může dostat do mechanismu stavění listů vrtule a buďte si jisti, že Vám malinko zkomplikuje život, když o nebudete čekat...;)

Letounek je čistý. Nahazujeme motor... zase ten žaludek, jeho nervozita je poněkud nestandardní, ale nic, co bych chtěl vnímat jako zásadní problém. Pojíždíme, úkony před vzletem, vstup na dráhu "jedna nula" a start... Vzlétám provádím úkony po startu stoupám do prví zatáčky, druhá zatáčka, výška, horizont, rychlost, malinko se mi motá hlava. Všímám si, že mi vše tvá déle než jsem u sebe zvyklý. Úkony lovím v hlavě nějak dlouho a jsem méně soustředěný. Jsem v poloze po větru, zase jsou tu úkony čekající k vyřízení. Třetí zatáčka, jsem níž, než bych měl být, čtvrtá zatáčka, úkony, finále a přistáváme. Filip vede výklad k létání okruhů, letounek ještě nestojí a Filip mi dává pokyn ke startu. Jsme ve vzduchu, přízemním letem nabírám rychlost a stoupám. Let po okruhu proběhl obdobně jako ten první. Po přistání se mi silněji motá hlava. Oznamuji to instruktorovi a odstavujeme mašinu vedle dráhy.

Nadávám si, potřebuji létat okruhy a místo toho sedím s letounem na zemi, máme otevřenou kabinu a zhluboka vdechuji čerstvý vzduch. Vážně mi není dobře. Přemýšlím, jestli to dnes ukončím nebo to "dám". Ani po dvaceti minutách odpočinku se můj stav nejeví jako lepší. Pro dnešek to balím!

I přes maskulinní snahu zdravotní indispozici překousnout, jsem nakonec rád, že nejsem ve vzduchu. Jak jsem psal v jednom z prvních článků tohoto blogu, létání je hodně o zodpovědnosti a ne jen k sobě samému. Netvrdím, že bych řízení v aktuální zdravotním stavu nezvládl, přeci jen jsem nebyl "mimo" a sám za kniplem. Každopádně létat ve stavu, kdy se necítíte dobře na těle je zbytečné. Radost z pohybu vzduchem je malá a výcvikový efekt minimální.

Tak zase příští týden a věřím, že bez motáku a s úsměvem ;)