Propadání nad Jihlavou
Je 7:30 neděle ráno. Na odstavném parkovišti jihlavského letiště naproti modernímu hangáru AirJihlava zhasínám motor automobilu, do kapsy kalhot vkládám doklady a vyrážím směrem k hangáru aerokubu.
Na nedaleké stojánce stojí Sierrka a její pilot v khaki kombinéze na mne z dálky mává. Vítr si s lehkostí pohrává s větrným rukávem, ale jinak je na letišti klid. Aeroklubáci nejsou evidentně ranní ptáčata, což mi vyhovuje. Alespoň se nemusím prát s plachtařským a paragánským provozem jako můj kolega, který minulý týden létal sóla. Vůbec jsem mu nezáviděl blaníka na okruhu, vlečnou na finále a pomalu stoupající An-2 naloženou paragány.
Dnes je na pořadu dne nácvik zábran pádů a skluzy. Jde o část osnovy, kdy žaludek pilotův může dostávat malinko zabrat - tedy v porovnání s dosavadním létáním okruhů. Ne, že by žaludeční obsah chtěl ve spěchu opustit bezpečí žaludečních stěn, ale lidé, kteří neví co očekávat, mohou být překvapeni a možná se i trochu leknout. Přeci jen, když razantně potlačíte knipl, letoun se rychle propadne v prostoru a žaludek na to zareaguje s mírným zpožděním stejně jako na horské dráze.
Za nedlouho stojíme se Sierrou na vyčkávacím dráhy 28. Úkony před vzletem, kontrola prostoru, vstup na dráhu, plný plyn a už jsme ve vzduchu. Při startu se cítím mnohem lépe, než dříve. Letounek mne o něco více poslouchá a už se tolik nebojím blízkosti země a snažím se využít přízemního efektu k nabrání bezpečné rychlosti pro stoupání.
Na okruhu stoupáme do výšky 4000ft ALT. Po dosažení bezpečné výšky Filip přebírá řízení a začíná s ukázkou zábrany pádu. Stahuje přípusť plynu postupně přitahuje řízení, vytrácíme rychlost, zlehka se dotýkám kniplu, abych vnímal informace všemi smysly, řízení se začíná klepat. Ze soustředění mne probouzí důrazné potlačení, čumák Sierry se propadá hluboko pod horizont, žaludek zůstal přilepený na krytu kabiny. Motor zařve, no spíše zafuní (rotax není merlin) a už zase letíme v horizontu.
Tak a teď já. Stahuji plyn, plynule přitahuji řízení tak, aby letoun vytrácel rychlost, vibrace v řízení, potlačení plyn. Tak to by šlo. Několikráte si to vyzkouším, Filip zdá se neprotestuje a jdeme na nácvik vybírání pádu ze zatáčky. Průběh je stejný až na detail. Při pádu ze zatáčky je nutné prvně razantně potlačit a až poté srovnat éro do horizontu pomocí křidélek. Nevím proč, ale intuitivně se snažím letoun zároveň s potlačením vyrovnat do horizontu pomocí křidélek. Holt, žádný učený z nebe nespadl a tak to zkouším stále dokola a dokola, až se povede zabránit pádu bez prvotního použití křidélek.
Druhou částí dnešního výcvikového dne jsou skluzy. Je to režim letu, kdy za současného plného použití směrového kormidla pilot použije přiměřenou výchylku kontra křidélka. Z pohledu diváka se letoun jeví, jakoby se sunul bokem a rychleji vytrácel výšku. Právě k tomu je skluz dobrý - pro úpravu rozpočtu na přistání.
Filip mi ukazuje skluz a možnosti řízení směru. Tak a teď já. Plná noha, kontra křidélka a už se suneme, ale nějak méně, než za Filipova kočírování. Aha, tak plná noha znamená něco jiného, než to co jsem použil. Pravý pedál mne s mírným odporem pouští ještě dále a konečně "můj" skluz vypadá o něco lépe. Po oku sleduji rychloměr - snímač statického a celkového tlaku je ve skluzu ofukován nerovnoměrně a tak mi rychloměr malinko lže - proto se snažím držet indikovanou rychlost o něco vyšší, než normálně. V padesáti metrech plynule srovnávám letoun do osy VPD a přistávám. Následuje další start, let po okruhu a opět nácvik skluzu.Tentokráte dávám opravdu plnou výchylku směrového kormidla, ale zase nestahuji úplně plyn - no co: "zítra už to musím umět napoprvé jako Pája". ;)
Přiznám se, že skluzy nejsou mou silnou stránkou. Asi se zaměřím na precizní rozpočet, abych jejich služby nemusel příliš často využívat.
Další letový den za mnou. Letounek je, doufám, po mém létání nepoškozen, instruktor, zdá se, netrpí akutním psychickým traumatem, tak zase příští víkend...
Na nedaleké stojánce stojí Sierrka a její pilot v khaki kombinéze na mne z dálky mává. Vítr si s lehkostí pohrává s větrným rukávem, ale jinak je na letišti klid. Aeroklubáci nejsou evidentně ranní ptáčata, což mi vyhovuje. Alespoň se nemusím prát s plachtařským a paragánským provozem jako můj kolega, který minulý týden létal sóla. Vůbec jsem mu nezáviděl blaníka na okruhu, vlečnou na finále a pomalu stoupající An-2 naloženou paragány.
Dnes je na pořadu dne nácvik zábran pádů a skluzy. Jde o část osnovy, kdy žaludek pilotův může dostávat malinko zabrat - tedy v porovnání s dosavadním létáním okruhů. Ne, že by žaludeční obsah chtěl ve spěchu opustit bezpečí žaludečních stěn, ale lidé, kteří neví co očekávat, mohou být překvapeni a možná se i trochu leknout. Přeci jen, když razantně potlačíte knipl, letoun se rychle propadne v prostoru a žaludek na to zareaguje s mírným zpožděním stejně jako na horské dráze.
Za nedlouho stojíme se Sierrou na vyčkávacím dráhy 28. Úkony před vzletem, kontrola prostoru, vstup na dráhu, plný plyn a už jsme ve vzduchu. Při startu se cítím mnohem lépe, než dříve. Letounek mne o něco více poslouchá a už se tolik nebojím blízkosti země a snažím se využít přízemního efektu k nabrání bezpečné rychlosti pro stoupání.
Na okruhu stoupáme do výšky 4000ft ALT. Po dosažení bezpečné výšky Filip přebírá řízení a začíná s ukázkou zábrany pádu. Stahuje přípusť plynu postupně přitahuje řízení, vytrácíme rychlost, zlehka se dotýkám kniplu, abych vnímal informace všemi smysly, řízení se začíná klepat. Ze soustředění mne probouzí důrazné potlačení, čumák Sierry se propadá hluboko pod horizont, žaludek zůstal přilepený na krytu kabiny. Motor zařve, no spíše zafuní (rotax není merlin) a už zase letíme v horizontu.
Tak a teď já. Stahuji plyn, plynule přitahuji řízení tak, aby letoun vytrácel rychlost, vibrace v řízení, potlačení plyn. Tak to by šlo. Několikráte si to vyzkouším, Filip zdá se neprotestuje a jdeme na nácvik vybírání pádu ze zatáčky. Průběh je stejný až na detail. Při pádu ze zatáčky je nutné prvně razantně potlačit a až poté srovnat éro do horizontu pomocí křidélek. Nevím proč, ale intuitivně se snažím letoun zároveň s potlačením vyrovnat do horizontu pomocí křidélek. Holt, žádný učený z nebe nespadl a tak to zkouším stále dokola a dokola, až se povede zabránit pádu bez prvotního použití křidélek.
Druhou částí dnešního výcvikového dne jsou skluzy. Je to režim letu, kdy za současného plného použití směrového kormidla pilot použije přiměřenou výchylku kontra křidélka. Z pohledu diváka se letoun jeví, jakoby se sunul bokem a rychleji vytrácel výšku. Právě k tomu je skluz dobrý - pro úpravu rozpočtu na přistání.
Filip mi ukazuje skluz a možnosti řízení směru. Tak a teď já. Plná noha, kontra křidélka a už se suneme, ale nějak méně, než za Filipova kočírování. Aha, tak plná noha znamená něco jiného, než to co jsem použil. Pravý pedál mne s mírným odporem pouští ještě dále a konečně "můj" skluz vypadá o něco lépe. Po oku sleduji rychloměr - snímač statického a celkového tlaku je ve skluzu ofukován nerovnoměrně a tak mi rychloměr malinko lže - proto se snažím držet indikovanou rychlost o něco vyšší, než normálně. V padesáti metrech plynule srovnávám letoun do osy VPD a přistávám. Následuje další start, let po okruhu a opět nácvik skluzu.Tentokráte dávám opravdu plnou výchylku směrového kormidla, ale zase nestahuji úplně plyn - no co: "zítra už to musím umět napoprvé jako Pája". ;)
Přiznám se, že skluzy nejsou mou silnou stránkou. Asi se zaměřím na precizní rozpočet, abych jejich služby nemusel příliš často využívat.
Další letový den za mnou. Letounek je, doufám, po mém létání nepoškozen, instruktor, zdá se, netrpí akutním psychickým traumatem, tak zase příští víkend...
Žádné komentáře:
Okomentovat